Evropou, část I.

Celé to začíná již den před odjezdem, kdy standardně mám na vše čas a vše na salámu. Začínám s balením a sháněním různých věcí až večer a končím ráno. Budík zahazuji ve 4:00. Poslední ranní káva a v 5:00 doslova cpeme moje tašky do rakve a mezi sedadla.

Dnešním cílem bude dorazit co nejblíže k Paříži. Od rána nás provází průtrže mračen, ale jelikož pospávám, vlastně pospává celé auto až (tedy doufám) na řidiče, tak to nijak dramaticky nevnímám. Po cestě probíhá ochutnávka řízků a sladkostí co každý připravil. Také mých sušenek, což jsou vlastně jen vločky v másle a medu, které se fakt nedají jíst.

Cestou zastavujeme v jednom z menších měst ve Francii, ale název už nevím. Po zbytek cesty ve Francii mám relativně problém si zapamatovat názvy všeho. Nápad si je zapsat přichází později…  Prší a moje pončo pláštěnka vlastně není úplně nepromokavá, ale každopádně zaujímá pozornost! A je žlutá.

Navštěvujeme první kostel a hned nekontrolovatelně čumím. Nádherná stavba.

Po 1 200km nacházíme první místo ke spaní u řeky kousek za vesnicí. Ano, prvně hledáš anglický trávník, ale později zjistíš, že ti stačí i mokrá a vysoká tráva. Bahno a déšť už je bonus. Dělám si legraci. O tohle nejde a je jedno, jak bude, jsi opět na cestě!

Dnes stavíme pouze jeden stan, dva členové se zabydlí pro dnešní noc v autě. Popíjíme nějaké šumivé víno a pár panáků. Společnost nám tu dělá skupinka koček z nedaleké polorozpadlé chatky. Chvílemi až moc přítulné, každopádně jsou první, kdo nás vítá ve Francii.

Dobrou noc.

 

Vstáváme do chladného rána. Moje představa z předešlého dne, že ranní koupel proběhne v místní řece je pryč. Spokojím se s vlhčeným ubrouskem. Možná že ani to ne. Ranní snídaně probíhá formou pro mě typickou. Nestíhám snídat, ale umelu si kávu do moka konvičky, balím cigaretu a vychutnávám si okamžik. Snídám po cestě, kdy k bagetě přikusuji zpocený, ale vynikající francouzský sýr koupený z předešlého dne.

Paříž, konečně. Jeden z bodů naší cesty, na který se opravdu těším. Jak však bude probíhat dnešní den, již předpovídá ranní dopravní špička. Prokousáváme se bezmála hodinu do centra a cestou nás míjejí motorkáři, kteří tu proplouvají mezi kolonou jako ryby v oceánu. Ke všemu je tu Euro 16 a hledání místa na celý den k parkování je celkem punk. Limity v podzemních garážích jsou 1,9m a my ty metry máme více než dva! Prostě se nevejdeš. Téměř ale celý tento proces prospím.

První místo nacházíme kousek od vítězného oblouku. Čas parkování na 2h a pak odjeď. Ale… Tak nádhernou a obří stavbu jsem dlouho neviděl. Od prvního okamžiku míří mé oči vzhůru s obrovským údivem.

 

 

Další úkol je umístit naše auto na jiné místo, takže míříme na předměstí Paříže.

Parkujeme a snažíme se koupit lístek na vlak do centra. Po půl hodině nám s výběrem lístku začínají pomáhat i místní, ale bohužel… Kupujeme prostě něco a doufáme, že třeba z části to bude TEN lístek. Na nástupišti se mne ještě jedna slečna zeptá, jestli má správný lístek. Oba na sebe koukáme nesměle a je mi jasné, že tato cesta bude na černo.

 

Bez pokuty míříme k Eiffelovce. No, než se budu radovat z krásné podívané, tak procházím policejní kontrolou, kdy musím vysvětlovat i to, že ta kulatá věc je pouze filtr na objektiv foťáku. Je mi sebráno snad vše k jídlu a pití, žvýkačky sypu do batohu a odevzdávám se bezpečnostní kontrole. Děkuji, je mi vráceno jablko. Ano, do 5 minut zjišťuji, že vše zbytečně, protože ta kontrola byla do parku pro fotbalové fanoušky, což já opravdu nejsem. Vracím se kolem pánů v uniformách zase zpět. Teď jsem již konečně na místě. Následná bezpečnostní prohlídka již není tolik důkladná a po chvíli už se potácím pod věží. 

 

 

Kousek odvahy co mi chyběla, zapříčinila to, že jsem místo vyhlídky koupil kávu a šel rozjímat k Seině s výhledem takřka dech beroucím.

Mezi prodejci miniaturních věžiček, různého pití a selfie tyčí se tu nachází i organizátoři hry skořápky. Fascinující podívaná celé té organizace.

Pomalu bloudím po okolí, potkávám hezký pár pří focení svatebních snímků a krásnou slečnu ve veteránu co mi daruje úsměv. Vracím.

 

 

Před návratem navštěvujeme další památky a nasáváme poslední kousky Paříže.

 

 

 

Odjíždíme okolo desáté večer. Krajinu zahalí tma a my jedeme hledat místo, kde se zabydlíme. Začíná pršet a sny krásného místa se začínají vzdalovat. Míjíme vesnice, polní cesty – nic. Asi ve 2h ráno naše auto zapadá do bahna na jedné z polních cest. V tuto chvíli už je přání pouze jediné, spát. Po další půlhodině objevujeme hotel ***. Tím je polní cesta mezi polem a lesem, která je zarostlá a mokrá, plná komárů a kalužin, ale můžeš tu postavit stan. Dnes bych spal klidně i na stromě. Vše je na svém místě během chvíle, lok z láhve a jdeme spát.

Dobrou noc.

 

Po náročné Paříži se probouzíme okolo desáté a cítím se skvěle. Rychle balíme stany a setřepáváme poslední kapky rosy, které ještě neuschly z předešlé noci. Popojíždíme na odpočívadlo – smekám. Protože odpočívadla ve Francii jsou opravdu perfektní!

Začínají přípravy na první společný oběd. Je nutné důkladně nachystat všechny ingredience. Rozdělat oheň a roztopit pod plotnou. Prostřít a nachystat příbor a talíře. Jako hlavní chod se podávají těstoviny a myslím, že to jsou párečky a mix z konzervy. Někteří jedí přímo z konzervy (zprvu nechápu, proč mám tedy ešus), ale tento způsob se časem ukáže jako nejlepší přítel času a lenosti. Ještě nastanou chvíle, kdy jíst z konzervy bude výhra.

Dopřávám si vysněnou sprchu v místním umyvadle. Po dvou dnech se nám daří dosušit stan a boty, krásný pocit.

Vařím kávu a umotám si cigaretu.

Vše balíme a vyrážíme. Nyní jsme na cestě k pláži Omaha a slunce nás doprovází na naší cestě. Kousek před pláží děláme malou prohlídku historických lodí a tanků z války. Je tu jakési muzeum, které má místní domorodec na své zahradě. Nebo to tak alespoň vypadá. Jsou tu i rybářské lodě a jedna obří kotva zaražená v zemi. Monstra z dob dávných.

Celé to místo smrdí historií. Já se však neubráním úsměvu od ucha k uchu. Svítí slunce, bosky se procházím po pláži a pomalu smáčím nohy v moři. Kolem se líně prolétávají racci a courají turisté. Nasávám tu krásnou vůni a užívám si hezkého dne. Tohle zbožňuji.

Pomalu se balíme a vyrážíme jižněji. Cílem je Mont-Saint-Michel. Další místo mého velkého očekávání. Po příjezdu nás místní autobus odveze až téměř před bránu tohoto ostrova.

Do dnes to nechápu. Tak malé místo a je tu snad vše na co si vzpomeneš. Pomalu bloudím uličkami a vnímám různé vůně, které se tu mísí. Strávil bych tu týden pozorováním a kocháním se po místním okolí. Vysedáváním u kávy a pozorováním všech turistů obdivujících toto magické místo. 

 

 

Po odchodu stále rozjímám.

Po cestě pozoruji mračna, která se pomalu začínají hromadit a krouží kolem nás jako hejno supů nad mršinou. Je mi jasné, že supi dnes slétnou. Místo pro stany proto nacházíme rychle. Kousek od hory sv. Michaela. Je to zelený plácek, příjemné posezení a hned za malou mezí je obrovská a nekončící ohrada pro ovce. Oceán mezi ohradami. Oceán zeleně.

Stany stojí a večeře se vaří. Přichází čas na pár loků z láhve.

Když se pomalu soukám do spacáku, bouřka je téměř na dosah. Ujišťuji sám sebe, že naše přístřešky pod korunami stromů jsou bezpečné a za silného burácení hromů a světel blesků usínám – téměř. Ještě chvíli pozoruji a poslouchám to přírodní divadlo přes zavřené oči.

Dobrou noc.

 

 

Ráno se probouzím do slunného dne, je po všem. Po včerejší bouři zbyly už jen obrovské louže na místní pastvině. Rozhlížím se po krajině a pozoruji místního farmáře, jak vpouští do ohrady obrovské stádo ovcí. Několik desítek hlav se pomalu rozprostírá po celé pláni. Je jich opravdu tolik, že jejich zvony a jejich "bečení" vytváří ne-příjemný budíček. Kdo tohle bude hnát zpět?

 

 

Připravuji ovesnou kaši a nejsem jediný, kdo má po ránu hlad. Do sušeného ovoce a na kaši se mi postupně slétá hejno mušek. Snažím se je odehnat, nebo z mého ešusu přesunout alespoň vedle na trávu. Když teď nad tím přemýšlím, tak doufám, že jsem jich nesnědl více, než by mohlo ohrozit jejich existenci. Taková rána se pomalu stávají denní rutinou. Připravíš snídani, uvaříš kávu a smotáš cigaretu. Poté sbalíš stan a jedeš dál. Zároveň se ale každé ráno těším na další nocležníky, které nalézám. První noc to byli slimáci, desítky slimáků, vně i uvnitř stanu. Druhý den u nás přespalo snad stovky mušek, které se sápají po každém světle, které je láká jako světlušky. Dnes ráno, když balíme stan, sundáváme šneky. Je to celkem legrační. Je mi ale jasné, že slimák, který s námi přijel až sem ilegálně, se moc neraduje. Pravděpodobně se už domů nikdy nepodívá.

Vyrážíme s aktuální ujetou vzdáleností 1 815km. Dalším cílem je Porto. Ne však dnes, ani zítra…

Důležitější než sprcha je zásoba vody a tričko už není pouze na dva dny. (pozn.)

Po nějaké době na cestě míjíme hraniční přejezd do Španělska. Krajina je hornatější díky Pyrenejím. Jedeme jižněji k městu San Sebastián a hledáme místo k přespání. San Sebastián je krásné historické město, kde panuje příjemná atmosféra. Ulice i místní kavárničky jsou plné. Blíží se večerní hodina a vše, ať už díky světlu zapadajícího slunce, nebo atmosférou tohoto místa dostává jiný rozměr. Za městem se tyčí kopce, které jsou zahalené v oblacích. Vypadá to, že se obloha na chvíli zastavila. Chtěli bychom dnes spát na nějaké pláži, ale po pár ujetých kilometrech je tento sen už jen vzpomínka a míříme vzhůru do kopců. Projíždíme okolo místních domů, nějaké farmy a stoupáme stále vzhůru. Město nyní již leží pod námi a sleduji vše téměř z ptačí perspektivy.

 

 

 

Odtud je vidět krásný záliv, kopce, mračna a občasný sluneční svit, který prostupuje skrze mraky. Za chvíli se dostáváme ke krásnému místu k přenocování. Je zde již jeden osamělý poutník, postarší pán. Než zde postavíme stany, ptáme se, jestli mu nebude naše přítomnost vadit. S úsměvem souhlasí.

 

 

Během přípravy večeře se vyrážím porozhlédnout po okolí. Další malé městečko, které leží pod kopcem, se začíná připravovat na noc a postupně rozsvěcuje svá světla. Pozoruji krásný přístav, malou pláž s majákem, západ slunce a nádhernou krajinu. V dáli se vše postupně ztrácí v jakémsi zlatém oparu.

Chvíli tu bezmyšlenkovitě jen koukám a pokuřuji. Užívám si tuto chvíli, na kterou budu často vzpomínat. Zároveň cítím, že na tomto místě nejsem naposledy.

 

 

Ještě než sníme večeři, poutník již ulehl ke spánku a pomalu začíná pršet. I nás déšť zažene do stanu, kde dopíjíme poslední kapky Jamesona a nějaký melounový hnus za 1,5€. Poté se i já soukám do spacáku a ulehám.

Dobrou noc.

 

Budím se v 6:00 s úmyslem zastihnout východ slunce. Když se porozhlížím po obloze, tak chápu, že přes ty mračna dnes ráno prostě slunce neprosvitne. Protáhnu se a zase jen čumím po okolí. Poutník už je pryč a zbyla tu pouze slehlá tráva od jeho přístřešku. Jde sám, toulá se po cestách. Chvíli mu až tu samotu závidím. Jednou tuto poutní cestu podniknout prostě také musím.

Vařím kávu, smotávám cigaretu a z kopce někdo přichází. Jsou to další poutníci. Někteří za sebou táhnou kárku, na které mají své věci. Někteří mají krosnu a občas tu projde poutník samotář. Zdravím se s nimi pokývnutím hlavy a v duchu jim přeji šťastnou cestu.

Po ranním rituálu balíme opět mokrý stan a vyrážíme s aktuální vzdáleností 2 600km dále.

Dnes musíme urazit ještě 551km. Za chvíli jsme na hranicích Portugalska a zastavujeme na první pumpě. Zde zjišťujeme, že snad někde na hranicích jsme si měli vzít nějaký lístek pro placení mýtných bran. Nevím, vůbec netuším, jak to tu funguje, ale občas mýtné platíme hotově, takže nemám zase tak špatný pocit, že jedeme téměř zadarmo… Projíždíme kopcovitou oblastí a sjíždíme do malého městečka. Láká nás zde první stavba od Gaudího. Zároveň tu potkáváme další poutníky, kteří pravděpodobně mají stejné úmysly. Po průchodu krásným centrem až na konec uliček máme krásný výhled na celou krajinu.  Vracíme se na náměstí a právě začíná polední siesta.

Dnešní den je převážně strávený na cestě. K večeru se uchylujeme zpět do hor, kde kroužíme kolem místní vodní nádrže a hledáme místo k přespání. Celé to tu působí tak nějak opuštěně. Je tu klid. Zatím.

 

 

Sjíždíme blíže k vodě a máme to. Krásné místo pod rozkvetlým kaštanem. Kolem je les z eukalyptů a mísí se tu různé vůně. Chvíli se tu potuluje posledních pár domorodců, ale po chvíli tu jsme sami. Každý den se střídáme ve vaření a dnes vařím já. Koupil jsem ve městě klobásu, kterou smažím s cibulí a trochou oleje. Poté přidávám fazole, solím a pepřím. Hotovo. Podává se s čerstvou bagetou.

Když postavíme stan, vařím kávu. S malým plecháčkem a cigaretou vyrážím rozjímat k vodě. Slunce právě zapadá za obzor a pár posledních paprsků ještě prosvítá na hladinu. Za chvíli k mému obdivu se údolím line vskutku hlasitá hudba. Směsice řekl bych nějaké dechovky a moderní hudby. Celé to zní skoro jako by to bylo v němčině?!

Proto raději vyrážím do místního lesa, skoro až pralesa. Opadaná kůra z eukalyptů zde tvoří nádherný koberec. O kousek dál Tomáš hledá a opracovává prořezané dřevo, které poté uskladňuje v rakvi. Vše vezeme cestou domů a v budoucnu z nich budou hudební nástroje – didgeridoo.

 

 

Téměř na závěr beru osušku a vyrážím k vodě. Zahazuji veškeré oblečení a mířím do vody. Osvěžující. Nabírám vodu do kanystru a na břehu si dopřávám sprchu. Svoboda tohoto okamžiku je nepopsatelná.

Na závěr se neuhlídáme a popíjíme téměř nezřízeně.

Dobré ráno?