Den 6. Porto
Díky předešlé noci mám po ránu perfektní hangover. Na snídani sypu do ešusu rýžovou kaši a do ní házím sušené ovoce. Během přípravy melu kávu a motám… Stejně je tu krásně!
Po líném startu odjíždíme zpět do místních kopců a proplouváme místní vesnicí. Mezi džunglí stromů jsou tu osázené domy, kterým patří můj obdiv. Vše tu na mě působí klidně. Jako by nikdo nikam nespěchal. Jako kdyby si každý domorodec uvařil ranní kávu a nasával tu atmosféru. Poté poklábosí se sousedem, jak mu zrají citróny na jeho zahradě a jestli se má dnes skvěle. A to vše bez nějaké nenávisti. To místo je prostě perfektní.
Chvíli se motáme po místním okolí.
Jedeme dál, teď už tím správným směre. Další bod je archeologické naleziště z doby železné – Citânia de Briteiros.
Stará osada, po které zbyly už jen kulaté půdorysy z chýší a zídek kolem cest zhruba metr vysokých. Cesta je dlážděná kameny. Některé chýše jsou zrekonstruované, takže si dokážeš představit, jak to tu běželo.
Na kopci je krásný výhled po krajině a kousek odtud stojí malá kaple. Vstupní brána do této osady mi připadá jako zmenšená kopie vily Tugendhat. Takže skoro doma.
Další směr naší cesty směřuje k jednomu z nejkrásnějších poutních míst v Portugalsku. Tím je Bom Jesus do Monte. Na vrcholku se tyčí kostel, pod kterým dolu sbíhá několikrát lomené schodiště. Po cestě dolů koukáš sochám pod sukni.
Teď už je to jen co kamenem nedohodíš do Porta. Po příjezdu suverénně vjíždíme do podzemních garáží s limitem dva metry. Hraniční tyčku si lehce nadzvedneme, aby to bylo fér. Projíždíme bez škrábnutí (chyběly tak 4 mm), rezerva tam je?! Dole je ale ten problém. Stropní nosníky snížily limit a to nemluvím o kanalizaci, která je vedená pod nimi. Tu už prostě nepodjedeme. Chvíli na to koukáme, jestli to dáme, ale nedáme. Za chvíli přichází místní security. Snaží se mi říct, že u vjezdu byl limit. Já se mu zase snažím říct, že naše auto projelo úplně v pohodě. Za chvíli to vzdává a nechává nás parkovat hned u výjezdu.
Míříme k místní tržnici. Hned po vstupu za bránu se k nám řítí místní strážný a vyvádí nás odtud pryč. Za bránou jasně ukazuje na ceduli, že už před hodinou bylo pozdě a dnes je již zavřeno. Ok, pakujeme se pryč. Hledáme nějaké místo, kde dáme oběd. Po cestě stíhám ještě jednu kávu a balím na cestu.
Ani nestíhám olíznout papírek a je u mě nějaký postarší pán. Očekávám klasicky žádost o cigaretu, ale místo toho je to on, kdo něco nabízí. Trávu. Oukej, nic co by tě překvapilo. Bohužel pro něj trávu nekouřím, takže zdvořile poděkuji a loučím se. Asi o dvě minuty později hledám zapalovač a je u mě další muž. Ten se ptá na cigaretu, takže mu daruji tu svoji, co již chvíli převaluji v prstech a pomalu hledám opět tabák po kapsách. Rozhlídne se kolem sebe a vystrkuje na mě polootevřenou ledvinku, která je doslova nacpaná balíčky trávy. Opět odmítám, ale tentokrát je muž vytrvalejší a trvá mi chvíli ho přesvědčit, že dnes kupovat nic nebudu. Po centru Porta najdeš těchto lidí opravdu spousty. Jeden to má schované pod letákem na nějakou akci a další to má na háku a nabízí to hned z kapes.
Po chvíli nacházíme místo k jídlu.
Míříme k nejznámějšímu mostu v Portu, kterým je dvoupatrový most Ludvíka I. Cestou se ještě zastavujeme v budově místního nádraží Sao Bento.
Uvnitř jsou nádherné azulejos zobrazující dějiny města. Pozoruji ty příběhy, které jsou na zdech. Je to něco nádherného, tohle je prostě úžasný. Dlouho jsem z nich nemohl odtrhnout oči. Až po chvíli tuhle nádheru přerušil sbor slečen, která zde měla vstoupení.
V této hale, teď a tady. Sešlo se to v jednu chvíli a bylo to naprosto perfektní, amigos.
Vyrážíme blíže k mostu. Je tu jak pěší zóna, tak koleje. Ten výhled je prostě boží.
Přebíhám pořád z jedné strany na druhou. Pořád vidíš něco nového. Staré domy, řeka, lodě a lidé jako mravenci. Sem a tam, tam a sem.
Až jsem téměř na druhé straně mostu. Poté zjišťuji, že jsem ztratil zbytek party, proto se vracím zpět. Tohle město mě prostě dostalo a je to jedno z nejhezčích měst co jsem viděl.
Cestou zpět děláme pauzu ještě v jednom místním krámku, kde probíhá malý koncert. Poté už jen brouzdáme po ulicích a památkách. Unáší nás různorodá hudba a atmosféra tohoto místa, proplouváme.
Jedno z posledních míst je návštěva místního kostela s vyhlídkovou věží Igreja e Torre dos Clérigos. Teď tu parádu vidíš ještě z ptačí perspektivy.
Odjíždíme za město na pláž, kde hledáme místo k přenocování. Ten pohled na oceán je prostě neuvěřitelný. Je jedno kde, ale vždycky to má svoji atmosféru. Miluji oceány a města, která jsou hned na dosah od pláže. Zastavíme na prvním místě a rozjařen běžím na místní obří kamenné molo. To je obklopeno vlnami, které jsou opravdu obrovské a pořád do něj narážejí. V půlce mola tu místní domorodec chytá ryby, tak se ho alespoň zeptám, jak to jde. Nic neříká, usměje se a kývne, že to jde. Jsem na konci. Čučím, slintám, kochám se. Netrvá to dlouho, a přichází ta VLNA. V tu chvíli už prostě víš, co se stane, takže se jen pootáčím zády. Během chvíle jsem od hlavy až k patě totálně mokrý. Nejraději bych tam skočil po hlavě.
Přejíždíme na další místo, kde to vypadá ideálně pro dva stany. Řešíme klasické záležitosti každého dne a zároveň suším oblečení a boty. Sprcha dnes není z petky, ale v oceánu. Tentokrát však nechávám trenky. Běžím do vody. V těch vlnách, co tě skoro odtáhnou do oceánu, si párkrát lokneš a s úsměvem běžíš ven. Už je celkem zima a dost fouká, ale ten pocit.
Stany stavíme až později, jelikož si nejsme jistí, jestli ten zákaz přespání na parkovišti platí i pro nás. Nějaký pán si poté hned vedle našich stanů uzamkl kolo. Teď chodí sem a tam a každou chvíli k němu přijede auto, něco řeší a poté zase auto odjede. Vydrží mu to opravdu dlouho. Nakonec však neodjede s nikým a bere kolo zpět.
Jdu spát a ve spacáku ještě poslouchám oceán, který tě téměř hned uspí.
Dobrou noc.
Den 7. Blíže k Lisabonu
Po snídani se vydáváme na cestu, která směřuje k Lisabonu. Po cestě máme dva cíle, které chceme navštívit.
Jedním z nich je klášter Batalha, který leží ve stejnojmenném městečku. Na vše koukám s kávou v ruce, kterou jsem koupil v místím lokále a rozpálenou cigaretou v již tak horkém dni. Trochu stínu a ochlazení nacházím až při vstupu do kláštera. Poté brouzdám po okolí a navštěvuji malé obchody, kterých tu je spousta. Většinou nabízí nějaký ten suvenýr. Nejzajímavější jsou však věci vyrobené z korku. Klobouky, pohlednice, různé podložky a boty. Snad vše na co si vzpomeneš. Spousta domů tu má ve své zahrádce stromy, na kterých rostou buď citróny, nebo pomeranče. Pro pěstitele citrusů u nás je tohle sen. Ještě obědváme v malé restauraci, kde je velmi příjemná obsluha. S paní, která nás obsluhuje, prohodíme ještě posledních pár slov a odjíždíme.
Dalším místem je městečko Fátima. Jedno z nejznámějších poutních míst. Jsou zde dvě krásné stavby, které jsou postaveny naproti sobě. Obdivuji především tu architekturu.
Zaujal mne jeden moment. Pozoroval jsem jistou dámu, která se po kolenou po vydlážděném chodníku pomalu posouvala směrem ke kostelu. Je to chodník bolesti, utrpení a víry. V rukou nesla růženec a modlila se za doprovodu jejího přítele, který pomalu popocházel vedle ní a držel ji za rameno.
Další zajímavou událostí, která se tu odehrává, je hromadné pálení svíček. Ono to chvíli vypadá, že je tam občerstvení a několik grilů. Je to ale obří otevřená pec, kam lidé vhazují svíčky. Malé i velké. Jedna svíce měla bezmála dva metry. Vzdaluji se a usedám. Balím cigaretu a pozoruji vše kolem. Vše, co se tu odehrává. Víra lidí dokáže být opravdu obrovská.
Odjíždíme a Lisabon se každým ujetým kilometrem přibližuje. Po cestě si už jen užívám okolní přírodu a různé stavby. Pozoruji záliv s překrásně dlouhým mostem. Kochám se nad obrovským sadem, kde rostou olivovníky. Typické, ale i přesto… místní domy mají často světlou barvu, nebo jsou obložené azulejos. Navíc všude pod okny visí prádlo a všechno to vypadá neuvěřitelně.
Chceme ještě navštívit Palácio da Pena. Stavba, která je ovlivněna několika slohy. Extravagantní omítka různých barev. Úžasná to věc. Bohužel však přijíždíme později a prohlídku nestíháme. Vzhlížím tedy vzhůru a čučím klasiky s otevřenou pusou.
Místo prohlídky paláce volíme prohlídku botanické zahrady, která je poblíž. Snad největší zahrada, ve které jsem byl.
Je tu obrovský počet druhů rostlin, stromů a kaktusů. Zahrada je rozdělena do různých částí. Potkáváš tu rostliny, které znáš jen jako miniatury z květináče. Tady jsou to obří těla vztyčující se vzhůru k obloze. Všude se tu prolínají různé vůně.
Sem tam ještěrka, sem tam nějaký hmyz. Obří to zenová zahrada.
Ke konci dnešního dne, který signalizuje zapadající slunce, míříme na nejzápadnější výběžek Evropy - Cabo da Roca.
Portugalský básník Luís de Camões to popsal takto: „Kde země končí a moře začíná.“ A tak to taky je. Na jedné straně pevnina porostlá kvetoucí zelení a na druhé straně nekonečný oceán.
Stojím vedle památníku s křížem, který udává souřadnice a přede mnou se tyčí bílý maják. Slunce zapadá a ještě několik dalších turistů tu obdivuje tuhle tu nádheru.
Nedaleko od majáku nacházíme místo pro naše auto a přenosné byty. Je to na půli cesty, která vede k útesům. Vedle je vinice a kolem nás je plot z rákosu. Jelikož zde fouká silný vítr a k večeru je zima, tak nám tento plot poskytuje perfektní závětří. Před večeří mířím ještě k útesům, abych se podíval na západ slunce. Balím cigaretu, ale tentokrát nekouřím. Benzín v zapalovači mi právě teď došel. Pozoruji mizející slunce, dokud jej oceán úplně nepohltí. Spousta myšlenek, které přichází a zase odchází.
Vracím se na večeři. Po cestě mám perfektní výhled na maják, který právě začal vydávat své světelné signály.
K večeři se podává kuře na paprice a s chutí si přidávám. Stan stavíme až po západu slunce. K tomu kolem nás poletuje několik světlušek a v pravidelných intervalech nás ozařuje světlo majáku. Po večeři popíjíme pivko a chystáme se ke spánku. Je úžasné, jak tě každou noc uspí příroda. Dnes, než usnu, poslouchám štěkot psů z nedaleké vesnice, šustění rákosu a pozoruji odlesky světla na našem stanu. Pomalu usínám a s tím i veškeré monology.
Dobrou noc.
Den 8. Lisabon
Dnes vstáváme brzy. Během snídaně vychází slunce a zalévá přilehlou vinici krásně hřejivými paprsky. Obrovská energie.
Po cestě do centra Lisabonu nás opět překvapivě spolkne dopravní špička. Naštěstí to není jako po cestě do Paříže. Během chvíle jsme tam. Hlavní město Portugalska. Místo k parkování je k mání vcelku brzy. Jedna z hlavních ulic je lemována těmi nejluxusnějšími obchody. Chodník je plný nádherně oblečených lidí. Pánové se to vystavují po skupinkách v krásných oblecích a dámy se tu předvádí v nádherných šatech. Perfektní podívaná. Určitě i na nás je nádherná podívaná. Pro dnešní den jsem zvolil do parného dne týden nošené kraťasy, nekolikadenní propocené tričko a špinavé kecky. Přesto však vždy s úsměvem od ucha k uchu.
Jako jednu z prvních věcí obdivuji místní tramvaje. Na všech pohlednicích jsou krásně žluté a líbivé. Realita je ovšem bohužel taková, že většina tramvají co potkáváme je počmáraná.
Cestou míjíme výtah Santa Justa, ze kterého je krásný výhled. Výtah je plně funkční, ale my volíme schodiště.
Brouzdáme po Lisabonu. Uličky, ulice a kavárny. Architektura, panoramata a chill.
Míříme ke klášteru svatého Jeronýma a na místní promenádu. Odtud je krásný výhled na most 25. dubna. Nad tím se tyčí obří socha Ježíše Krista. Zde se ještě kocháme nad právě rekonstruujícím památníkem objevitelů, který připomíná slavnou dobu portugalských mořeplavců. Na chvíli se jdu válet k ústí řeky Tajo, pokuřuji a jen bezmyšlenkovitě čumím.
Čas oběda nás žene do místního podniku, který tu údajně má tradici již několik desítek let. Je tu hlava na hlavě a strašný frmol. Vůbec netuším co si koupit. Takže jak mě dav přitlačí k pultu, proběhne rychlá objednávka a ještě rychlejší platba. Odcházíme se najíst na nějaké klidnější místo pod stromy do stínu. Tím tak nějak končí dnešní návštěva Lisabonu. Na takové město se určitě vyplatí udělat si více času. Dokážu si představit, že v Portu, nebo Lisabonu strávím nějaký ten měsíc.
Odjíždíme s ujetou vzdáleností 3900km a přibližujeme se k Évoře, kde dnes přenocujeme. Během cesty hledáme orientačně místo, kde je voda a kde by se dal postavit stan. Problémem je, že všude po okolí jsou samé pastviny. Vodní nádrž, kde byl plán spát je obehnaná plotem a plná dobytka. Vracíme se tedy zpět a snažíme se zašít kousek vedle hlavní cesty. Je zde vykopaná obří jáma z půlky plná vody, která je plná žabinců a čehosi. Vedle je pole plné máku. Tady by to šlo, lehce na punk, ale lepší jak nic. Chvíli to jako obkoukáváš, potom si místo začínáme chválit, ale v tom se sem přiřítí místní domorodec. Řekl bych, že nějaký farmář.
,,Co tu děláte?“
,,No, chtěli bychom tu přespat. Půjde to?“
,,Ne!“
Míříme tedy hledat další místo. Cedule nějaké vodní plochy nás směřuje po cestě, která vede olivovým sadem několik set metrů přímo až k vodě. Jediným otazníkem jsou tu jakési červené cedule s nějakým zákazem. Stojí tu obří budova, asi na přečerpávání vody pro zavlažení místních olivovníků. Přemýšlíme co s tím. Sjíždíme dolů k vodě a je zde krásně. Všechno je tu sice vyprahlé na prach, ale ta krajina. Tady mi příjde, že jsme v Africe. Na druhé straně se po březích prochází dobytek. Blíží se večer a krajinu zahaluje zlatavé světlo. Místo je absolutně top. Vracíme se raději ještě jednou před bránu té budovy, kde potkáváme místního pracovníka. Ten nám vysvětluje, že cedule jsou určené pro nějaký zákaz v lovecké sezóně, ale přístup k vodě je v pohodě. Tím je vše vyřešeno. Během chvíle stojí stany a večeře je na cestě.
Poté už jen poleháváme a užíváme si krásně teplého večera. Popíjíme víno a posloucháme zvony od dobytka, žáby a cvrkot. Večer po setmění oblohu zahalí milióny hvězd. Tohle je sen.
Dobrou noc.
Den 9. Évora a dále
Dnes ráno se budím rozlámaný. Je to takové to ráno, kdy se ti nic nechce a chceš celý den jen ležet a nic nedělat. Dávám snídani, malou sprchu a míříme směrem k Évoře. Již dnešní ráno nasvědčuje tomu, že bude horký den.
V centru hledáme místo k parkování. Moji únavu se snažím zahnat jedním espressem z místního lokálu. Střed města je ale nádherný. Směřujeme na náměstí Geraldo. Spousta lidí se tu pohybuje sem a tam, nebo jen zamyšleně sedí po místních kavárnách a restauracích a sledují, jak plyne čas.
Krásně zachovalé historické centrum. Zároveň je náměstí obklopené lavičkami, na kterých sedí postarší pánové, nebo jsou pouze opřeni o zeď a debatují o životě. Je zde ale cítit obrovský klid a pohoda. Nikdo nikam nespěchá.
Ještě omrkneme římský chrám, který tu je již nějaký pátek a směřujeme uličkami zpět přes centrum.
Odjíždíme.
Cestou navštěvujeme místní okolí, které je poseté různými dolmeny a menhiry. Kolem Évory je jich opravu hodně.
Dnešní cíl je jih Portugalska. Cestou shlížíme opět na armádu olivovníků, vinic, korkovníků a místy potkáváme malé vesničky. Chceme najít nějaký camp poblíž oceánu, kde na příští dvě noci složíme hlavu. Zastavujeme v prvním campu a zjišťujeme, jak to tu chodí. Campů tu moc není, ale hledáme další, abychom porovnali kvality. Míjíme další, ale nezastavujeme zde a projíždíme okolo něj do centra městečka. Další noclehárna je asi 15km vzdálená. Když tam přijíždíme, všude okolo jsou obří útesy a oceán. Tohle vypadá neuvěřitelně, jako kdyby tohle byl právě konec světa a dál už nic. Sbíráme informace a rozhodnutí jestli ten, nebo onen nepřichází. Proto se tedy vracíme zpět do campu, u kterého jsme nezastavili. Vracíme se jenom proto, abychom zjistili, že dnes již není možnost ubytování. No. Takže znovu se vracíme k útesům a pronajímáme si malý domek. Příjemná změna. Teplá sprcha a já vařím dnes večeři. Jsou to špagety s rajčaty a sýrem. Neříkám, že vařit na sporáku není super, ale klasicky při vaření spotřebuji spoustu nádobí a je všude nepořádek. Přemáchnu nějaké tričko na další cestu a večer už jen popíjíme víno a relaxujeme.
Dobrou noc.
10 . Sagres
Po snídani vyrážíme plnit naše plány. Sjíždíme do města, kde hledáme surfovou půjčovnu a ládujeme auto surfy. Vydáváme se objet místní pláže, abychom našli místo kde si zajezdíme. Místní vlny jsou spíše vlnky a ani na jedné z pláží nenacházíme dobré místo. Proto sport odkládáme na později a já se vydávám prozkoumat místní centrum a okolí. Chvíli se zdržím na jednom kopci a kochám se. Je tu perfektní výhled snad na všechny strany, slunce hřeje a není kam spěchat. Přemisťuji se do místní kavárničky, kde u kávy píší několik pozdravů z cest a zase jen čučím, jak tu plyne čas.
Vracím se do campu a po cestě navštěvuji místního umělce. Zaseknu se tu nad jeho obrazy. On mezi tím za oknem maluje dál svůj svět.
Za chvíli vyjíždíme k nedaleké pláži. Vlny se zdají být pořád stejné, ale jdeme do toho.
Prokládáme to poleháváním na pláži, občas vlezeme do vody a svezeme se na vlnkách. Martin dostal prknem po hlavě, takže si odnáší i šrám přes oko.
Cesta dolů na pláž vede po kamenitých schodech, takže při jejich výstupu máme nádherný výhled jak na pláž, tak na celé okolí. Vybavení vracíme téměř na čas a vracíme se do campu.
Celý den končí oslavou narozenin...
Dobrou noc.